Chlapec zase stál před zrcadlem a zíral na sebe. Byl nerozhodný, chtěl jít na návštěvu na panství, ale druhá jeho část mu říkala whoa, počkej to není dobrý nápad. Harry nemohl už couvnout, jeho matka na to dohlédla, aby šel, když to bylo kvůli práci z obrany.
Zatracené lži! Vždycky se mu obrátili proti němu. Povzdechl si a svlékl si už miliontý hábit a hodil je na zem na hromadu.
Harry si přál, aby si mohl vzít obyčejné mudlovské oblečení. Cítil se nepohodlně v hábitu. Měl rád hezké oblečení, ale hábity omezovaly v pohybu a absolutně všechno schovávaly. Nebylo v nich nic krásného. Lucius Malfoy v nich vypadal sexy, protože zvýrazňovali jeho „nadřazenost“.
Harry, zatímco pocházel z bohaté rodiny, nebyl „nadřazený“. Nemohl být takový, jako by chtěli ostatní. To bylo to, proč se cítil Harry nepohodlně.
Sakra! Harry hodil další hábit na hromadu a otevřel dveře do šatny, která obsahovala mudlovské oblečení. Pokud chce šanci u Luciuse Malfoye, bude tam muset jít jaký je opravdový a ne jako někdo jiný.. Měl Luciuse rád, ano, byl velmi pěkný. Pokud Lucius neměl rád Harryho, ale Chlapce, který přežil, tak co bylo podstatné?
S tímto rozhodnutím vstoupil do šatny, teď by mohl být schopný se s tím poprat, pokud bude ve své druhé kůži.
O třicet minut později měl Harry opřené nohy o stůl a zapínal si boty, které sahaly asi dva palce nad kotníky. Byly bílé a úplně nové, koupil si je, když byl nakupovat s Hermionou, Lunou a dokonce sebou vytáhli i Rona. Nikdy je ještě na sobě neměl, musel si sundat cenovku.
Vypadal opravdu dobře, aspoň si to myslel, měl oblečené bílé kožené kalhoty, které ho obepínaly kolem boků a stehen. Byly dlouhé až na zem a měly stříbrné lemování. K tomu měl bílý pásek. Tričko měl bílé s knoflíky se stříbrným orlem na zádech. Vlasy si nechal rozpuštěné.
Ozvalo se zaklepání na dveře: „Harry?“
Byl to Remus.
„Pojď dál.“ zavolal mladík, „neměl byste být v práci, pane Lupine.“ zeptal se Harry s rádoby autoritativním hlasem.
„Tý jo. Vypadáš dobře.“ nevěřil vlastním očím Remus a ušklíbl se, když viděl, jak se Harry červená, „a pro tvoji informaci jsem dostal dvacet minut pauzu. Doufal jsem, že tě ještě stihnu než půjdeš.“ pokynul hlavou, „sluší ti to. Ulehčí ti to práci.“
Harry se zasmál: „Doufám.“ řekl a dal si hůlku za ucho, jako si ji dávala jeho havraspárská kamarádka Lenka Láskorádová.
„Vím, že je to směšné, nosit mudlovské oblečení na panství Malfoyů…“ řekl Harry, „ale jestli mám uspět, potřebuju být sám sebou.“
„To je skvělý nápad.“
Harry si odfrkl: „asi mě nenechá ani vstoupit na pozemky, takhle oblečeného. Jeho skřítek mi pravděpodobně práskne dveřmi do obličeje a bude křičet na celé kolo mudla mudla…“
Remus se zasmál a zakroutil hlavou: „ne, Harry. Žádný mudla by se neoblékl tak pěkně jako ty.“
Harry se na něj podezřívavě podíval: „Vypadám dobře ne?“ zeptal se.
Remus rozpřáhl ruce a mladík si doběhl pro obětí, „samozřejmě, že vypadáš dobře. Vždycky vypadáš dobře. Mohl by ses válet i v blátě a bude to stylové.“ Harry se usmál a dal malou pusu Removi a vzal ho za ruku a odvedl ho z pokoje. Remus ho následoval a dával si pozor, aby něco neplácl před Lily. James byl v práci.
„Harry.“ zavolala Lily, „mám pro tebe připravené přenášedlo.“ řekla a podala mu skleněnou sošku fénixe.
„Aktivuje se za patnáct minut, chceš něco sníst než půjdeš?“
„Ne, najím se až se vrátím,“ trval na svém Harry, „teďka nemám moc hlad.“
A opravdu, mladík cítil, že mu začíná být mírně špatně od žaludku, když se podíval na vlkodlaka, který na něj zamrkal.
„No, radši se vrátím zpátky do obchodu.“ oznámil, objal Lily a zmizel, zanechal tam Harryho, aby tam stál opřený o židli. Jeho nervy byly komplet na dranc.
Lily si nevšimla, že mluví o tom, jak si myslí, že je to skvělé, že se snaží vycházet se svými profesory. Kdyby jenom věděla, pomyslel si Harry a snažil se omezit třes v kolenou na minimu.
Přenášedlo se aktivovalo a Harry se přenesl. Když ucítil, že se chystá na přistání, nastavil nohy tak, aby po přistání sebou nešvihl. Přistál s větší grácií, než s jakou čekal. Když záře přenášedla pohasla, zalapal po dechu, když spatřil, kde přistál. Viděl už hodně panství, jeho otec dokonce jedno vlastnil, ale tohle bylo něco neuvěřitelného. Bylo to úžasné.
První věc, která uchytila jeho pozornost, byly rozlehlé pozemky. Příjezdová cesta byla vydlážděná černobílými kameny. Na konci cesty bylo pět rozlehlých schodů. Po stranách schodů stály kamenné sochy draků se smaragdovýma očima. Měli roztažená křídla, jako by se zrovna chystali vzlétnout. Na konci schodů byly nažloutlé dubové dveře.
Asi o půl míle dál poblíž vstupu do lesa, byly postaveny úžasné stáje, a každou chvíli bylo vidět skřítky s plachtícím kbelíkem.
Možná to mělo, co dělat s Luciusem Malfoyem. Harry si byl jistý. Povzdechl si a podíval se na svoje ruce, které ještě pevně svíraly skleněného fénixe. No, teď nebo nikdy.
Připadalo mu, že už jde věky, mohl slyšet zpívání ptáků, kteří se zastavili osvěžit se u fontánek. Podél cesty stály lavičky a kolem nich byly záhony s exotickými květinami. Harrymu se lehce začaly potit ruce. Doufal, že Lucius nosí rukavice i doma.
Stanul před dveřmi a zaklepal pomocí zlatého hadího klepadla.
Čekal, že mu otevře domácí skřítek nebo možná i Draco Malfoy, ale nepočítal s tím, že to bude sám Lucius, bez rukavic! Mladík se snažil nezrudnout. Muž vypadal …skvěle. Měl na sobě černé ručně šité kalhoty s šedým pruhem po stranách. Měl šedostříbrnou košili, nebyla však tak volná jako Harryho. Lucius většinou nosil všechny části hábitu, ale dneska neměl plášť.
Jeho vlasy byly rozpuštěné, bez jakékoli spony. Harrymu začalo mírně hučet v hlavě.
„Harry, přesně na čas.“ řekl Lucius a otevřel dveře dokořán a pokynul mu, ať jde dovnitř, „vítej u mě doma.“
Harry rychle vstoupil do velké přijímací haly, aby se vyhnul podání rukou. Wow, bylo jediné, no co se zmohl, když se díval kolem sebe. Podlaha připomínala obrovskou šachovnici, na jejímž konci se tyčila dřevěná schodiště. Všude kolem byly dveře a chodby, které vedly bůh ví kam, možná do jiných pokojů.
Lucius za sebou zavřel dveře. Harry málem vyletěl z kůže, když se na něj Lucius otočil a usmál se na něj, „jsem si jistý, že vaše panství je úplně stejné.“
„Byl jsem tam už tolikrát, že vypadá obyčejně v porovnání s tímhle. Je to tu nádherné.“ pochválil Harry.
„Viděl jsi to zatím jen venku.“
„To je vše, co potřebuji vidět.“ řekl Harry.
Muž se posunul a položil ruce na Harryho ramena. Luciusův usměv se rozšířil, když jemně provázel Harryho skrze místnosti: „Myslel jsem, že bycho si mohli dát lehký oběd, Máš hlad, že jo?“
Harry přikývl a cítil, jak se mu nervozita rozlévá celým tělem. Byl rád, že si Lucius s ním nepotřásl rukou. Bylo to zvláštní, ale, aspoň se Harry necítil trapně, že měl spocené ruce. Když už mluvíme o rukou, Harry si všiml, že Lucius je má velké ve srovnání s ním. Lucius ho vedl přes halu a do velké chodby po pravé straně. Stěny byly krémové s pochodněmi. Podlaha byla černo šedá. Na zdech viselo spousta obrazů předků rodu. Na každé straně chodby bylo čtvero dveří.
Došli ke dveřím na konci haly. Dveře se okamžitě otevřely a odhalily skvostnou jídelnu. Uprostřed stál stůl z třešňového dřeva. Na druhém konci místnosti byly další dveře, které s největší pardvěpodobností vedly do kuchyně.
Místo, aby si sedl podle etikety, Lucius si vybral místo přímo naproti Harrymu. Harry se snažil udržet si způsoby, ale byl trochu strnulý.
„Všiml jsem si, že máš radši neformálnost.“ poznamenal Lucius, když Harry k němu zvedl oči.
„Ano, umím se chovat podle etikety, ale radši mám uvolněnější prostředí.“ řekl.
„Věř tomu nebo ne, Harry, já umím být uvolněný.“ řekl Lucius.
Harry zamrkal: „Já…já jsem neřekl, že ne.“ řekl rychle, „nikdy jsem tím nemínil, že….“
„Ano, ale ty jsi pouze u mě viděl formálnost, kterou dávám všem ostatním.“
„Já jsem jako ti ostatní.“
Lucius se usmál: „To posoudím já.“
Mladík se snažil, aby nezčervenal. Harry mu tedy nabídl usměv a byl vděčný, že se objevilo jídlo. To mu dovolilo neodpovídat. Od všeho trochu, co bylo považováno jako dobrá věc pro oběd, bylo na stole.
„Nebyl jsem si jistý, co máš rád.“
„Děkuji.“ řekl Harry a snažil se uvolnit napětí v ramenou a nabral si pár věcí na talíř.
Po prvních pár chvil panovalo mezi nimi ticho. Harry se snažil dát dohromady nervy. Byl tak nervózní, měl strach, že se začne třást.
Po chvíli Lucius prolomil mlčení: „ty a Remus se zdáte velmi blízcí.“
Harryho obličej se při zmínce o Remusovi rozjasnil obličej: „Ano, velmi blízcí. Je mi bližší než můj kmotr. Můj kmotrj e příliš blízko tátovi, takže to není moc dobrá kombinace a Remus, no, není tak blízko tátovi jako je k Siriusovi.“
„Věřím, že jsi mu bližší než jeho vlastní partner.“
Harry zčervenal: „Huh, o tom já nic nevím.“
„Nazývá tě – jak to bylo? Štěně?“ trápil ho Lucius.
Harry zčervenal ještě víc a sklonil hlavu: „je tu pro to vysvětlení, než že je to jen přezdívka…“
„Opravdu? Řekni…“
Harr se zašklebil: „Já – no, byli mi čtyři roky, když jsem narazil na Remuse v jeho vlkodlačí formě…“ Lucius na Harryho zůstal zírat v kompletním šoku, Harry poposedl. Nevěděl, jestli to byl dobrý nápad, ale rozhodl se mu to osvětlit, „nebyla to Remusova chyba. Byla to moje vlastní zvědavost,“ trval na svém Harry, „ale viděl jsem ho tam schouleného v rohu. Bylo mi ho líto. Podíval se na mě.“
„Byly ti čtyři, nebyl jsi vystrašený?“
Harry se oklepal: „nevím,“ odpověděl, „nevím, proč jsem nebyl vyděšený. Přišel k němu, jeho oči mě pořád následovaly. Přišel jsem k němu a sedl si k němu. Vycenil na mě zuby – ale pak je zase schoval. Začal mě očuchávat a potom, co si pamatuju, jsem se k němu schoulil a usnul.“
Lucius jen koukal na Harryho, jako by se zbláznil. Harry se zasmál a sklonil hlavu, „vím, zní to směšně.“ řekl a nabodl na vidličku kousek kuřete, „ale je to pravda. Nikdo se o tom nedozvěděl.“
„Usnul jsi u vlkodlaka. A on tě nenapadl.“ zeptal se Lucius nevěřícně.
„Ne, ráno Remus pěkně šílel a klepal se strachy. Myslel si, že mně ublížil, dokud jsem mu to nevysvětlil. Remus je na svou formu velmi háklivý. Udělal jsem to už několikrát,“ řekl Harry, „často jsem se k němu proplížil s miskou vody a pak jsem se u něj natáhl.“
„To je úžasné. Myslíš to vážně?“
„Mohl bych vám ukázat vzpomínku.“ řekl Harry, „od té doby jsme si blízcí.“
„Ano, to jsem viděl, dokonce jsem si všiml, že ví, co se stalo na tom plese, a ví taky o mně.“
Harry se začervenal: „je jediný. Musel jsem mu to říct.“
„Já neurážím tvůj instinkt, Harry.“
„Oh.“ řekl Harry a sundal lokty ze stolu. Neuvědomil si, že je tam položi během rozhovoru. Kousnul se do rtu.
-
Luciusovy oči pozorně sledovali každé chlapcovi reakce. Měl způsoby, ale pokud se na ně nesoustředil, tak mu trochu vypadávali. Například, když si poprvé sedli, Harry se choval podle způsobů, všechno do puntíku. Lucius se dotkl tématu, které bylo Harrymu blízké, a které by mu odpověděl i na pár otázek. Když konverzace začala, Harryho oči se úplně rozzářily, víc se uvolnil a byl víc sám sebou.
Z nějakého důvodu, na který nemohl přijít, měl radši Harryho, když byl uvolněný. Hodilo se to k jeho nátuře (a i oblečení). Ten večer, kdy se konal ples, byl Harry pěkně nervózní, netřeba zmiňovat, že Lucius vyslechl rozhovor s Lupinem.
Lucius si teprve teď začal uvědomovat několik myšlenek, které ho dřív nenapadly. Lucius byl velmi zvědavý, kam se až dneska dostanou, ale pro teď to nechal plavat. Snažil se pochopit, proč se čím dál tím víc zajímal o Harryho. Bylo to nebezpečné mít tyhle myšlenky. Harry byl jeho student, sedmnáctiletý. Byl plnoletý, ale pořád byl tak mladý. Byl však nádherný, to Lucius věděl, ale nikdy se tím nenechal ovlivnit.
Ale, dneska, Luciusova mysl byla na pochodu, když viděl Harryho na plese v úplně jiném světle, než kdy ho viděl dřív, jeho mysl se ho začala ptát na divné otázky. Fakt, že mladík byl vystaven ponížení a emociální bolesti tím, že jeho život byl neustále na očích veřejnosti, donutil Luciuse dozvědět se víc. Vždycky věřil, že si Harry slávu užíval, ale to bylo daleko pravdy. Lucius spatřil Harryho Pottera v pravém patře.
Harry byl úžasný kluk a hledal někoho, kdo by ho pro něj samotného, kdo by za něj převzal kontrolu. Byl mladý, ale věděl, co chce. Takový druh dospělosti byl neobvyklý u sedmnáctiletého kluka.
-
Když bylo po obědě, zbytky jídla okamžitě zmizely, a Harry se cítil mnohem uvolněněji než před dvaceti minutami. Jen doufal, že toho ze svého života neřekl moc.
„Harry?“ Harry zvedl hlavu, „chci, aby ses uvolnil.“ řekl muž a napil se vína.
„Pane?“ zeptal se Harry zmateně.
Lucius protočil panenky: „moje jméno je Lucius, Harry. Jsi tu jako můj osobní host. Nechci, bay ses cítil nepohodlně. Pokud tě budu muset opít, tak to udělám.“
Harry zčervenal a zasmál se: „promiň, Luciusi, jenom jsem se v tvé přítomnosti už tolikrát ztrapnil, že bych se další trapné situaci raději vyhnul.“
Lucius pozvedl obočí: „každý má slabší chvilky, Harry. Říkal jsem ti, že mě to nevadí, a tobě by to tak vadit nemělo. Bylo ti zle, a já nejsem tak chladný, abych nepochopil, když je někdo na dně a ty k tomu máš hodně dobrý důvod.“ Lucius odstrčil židli a stoupnul si, „dovol, abych tě provedl domem, třeba se uvolníš.“
Každé patro domu vypadalo jako z jiného světa. Byly zde čtyři knihovny, desítky koupelen, stejně jako pokojů, pět tanečních sálů, tři laboratoře, bezpočet studoven… Byly zde křídla, která byla chladná, některá naopak přívětivá a pár dalších, která ještě potřebovala dovybavit nábytkem. Lucius se choval úplně neformálně, čas od času se Harryho dotknul, vzal kolem ramen.
Kdykoliv tohle udělal, cítil lehké zatřesení. Sám musel párkrát potlačit příjemnou husí kůži.
„Jsou tu pokoje, ve kterých jmse nikdy nebyly. Draco má svoje patro. Moje exmanžela měla taky patro.“
Harry zamrkal; to nečekal: „proč měla sama pro sebe patro? Proč nežila s tebou?“
Lucius vedl Harryho zpátky: „Měla ráda svoje soukromí.“
„Ale když jste byli svoji, proč by se chtěla stáhnout do ústraní? Zní to docela osaměle…“ namítl Harry, „ mít někoho blízkého a nebýt s ním…“
„Bylo to osamělé…“ přiznal Lucius.
„Tak proč jste se brali?“
Lucius se na něj podíval: „Máš čistokrevné zázemí, Harry. Měl bys vědět, že pokud se chlapec v tradiční rodině neožení před sedmnáctými narozeninami, budou na tom hůř, než kdyby byly vyděděni.“
„Ah, táta se tak nechová. Mamka by ho asi zabila.“ řekl Harry a rozsmál Luciuse.
„Já do toho Draca taky nenutím. Jsem si jistý, že někteří si to rádi myslí. Ale, nikdy bych nenutil svého syna vzít si někoho, koho nemiluje.“ řekl Lucius, „tak necitelný zase nejsem.“
„Nikdy jsem si nemyslel, že jsi…“ řekl Harry rychle. Lucius se na něj tázavě podíval, „k tvému synovi,“ dodal, „vážně, nejsem tvým synem nadšeným ale nikdy bych neurazil jeho rodinu.“
To Lucius nečekal. Oba byli ticho, dokud se nedostali až k vstupnímu vchodu: „Jezdíš, Harry?“
„Co?“ zeptal se Harry.
„Koně?“
„Ano. Máme pár koní. Už je to pár let, co jsem jezdil.“
„Dobře, přemýšlel jsem, že bychom se mohli projet lesem. Vedem tamtudy cesta k hezkému jezeru.“
„To zní hezky.“ řekl Harry a dveře se jim automaticky otevřeli.
Slunce zářilo a den nemohl být krásnější. Nebylo ani vedro ani zima. Jemný letní vánek jim pročísl vlasy.
„Máme zde asi sedmdesát koní několika plemen. Už si je pořádně nepamamtuju, dlouho jsem nejel. Draco to nesnáší; osobně si myslím, že to prostě moc neumí.“
Harry se ušklíbl nad obrázkem Draca, jak se snaží nasednout na koně a pak následný pád na jeho bílý zadek. Jeho oči zajiskřili a Lucius si odfrkl, jako by věděl, co si Harry myslel.
„Promiň, Luciusi,“ řekl.
„Myslí, že si myslí to samé o tobě.“
Harry se zase ušklíbl, když se přiblížili ke stájím. Byly to asi ty nejčistší stáje na světě, které kdy Harry viděl. Koně byli ustájeni po jednom, v některých případech po dvou, leželi na čisté slámě.
Lucius mávl rukou: „Palomino, Clydesdalové a další, které ani neznám.“
„Jůů, my máme nějaké Clydesdaly*.“ řekl Harry a procházel kolem boxů.
Lucius šel s ním a říkal mu jména koní, kolem kterých procházeli.
„Vetšinou jezdím na Mallachim.“ zastavil se Lucius před obrovským černým koněm s dlouhou hřívou.
Harryho však zaujal jiný kůň na konci řady. Byl umístěn v největším boxu ve stájích. Byl bledý jako duch, se světlýma očima a jemnou hřívou.
„Aha,“ řekl Lucius s malým zklamáním, „vydím, že sis vybral Auroru. To je špatné, není na ní možné jezdit.“
Harry se ohlédl: „Nemožné?“
„Ano, nenechá k sobě přiblížit žádného člověka.“ vysvětlil Harrymu, „ani nevím, co je to za plemeno. Vím, že jsem byla přivedena jako hříbě, když můj otec byl stále na živu. Byla vychována domácími skřítky. Draca s mojí exmanželkou málem ušlapala, no, a netřeba říkat, že potom už do stájí nikdy nevešla…“
„To je škoda.“ řekl mu Harry a přišel blíž k boxu. Ležela tam na slámě a hlavu měla položenou na kopytech.
„To je, je nádherná, možná proto jsme se jí nezbavili. No tak, běž si vybrat koně, skoro všichni jsou kamarádští s tík, kdo aspoň trochu umí jezdit. Donesu sedla.“
Harry se otočil zpátky na Auroru.
Dostala ho zvědavost, chtěl vědět, proč byla tak nepřátelská vůči ostatním. Harry si otevřel přepážku a vešel dovnitř. Zvedla hlavu a potřásla jí, její modré oči na něj koukaly.
„Auroro?“ zeptal se ji tiše Harry, když si vedle ní dřepl. Po celou tu dobu ji nespustil z očí, když s ní začal mluvit; představil se jí a zeptal se, jestli může přijít blíž.
„Můžu přijít k tobě?“ Její oči se jí pokaždé mírně rozšířili, jakmile se k ní o kousek posunul blíž.
„Prosím, slibuju, že ti neublížím…“ sklonila hlavu a odfrkla si. Harry se ohlédl, jestli se už Lucius vrací.
„Slibuju.“ zadíval se jí Harry do očí a pokračoval v mluvě. Mluvil s ní, jako by byla malé vystrašené dítě. Zůstal ve dřepu a mírně natáhl ruku a byl trpělivý.
Mohl říct, že napětí v jejím krku mírně polevilo, jako by skoro skrz něj viděla, že jí neublíží.
„No tak, Auroro, dej mi šanci?“ zeptal se jí.
Když to řekl, zvedla hlavu a přičuchla si k němu. Harry jí vysvětlil, že ne všichni kouzelníci jsou špatní, a že on měl spoustu zvířecích kamarádů. Čím blíž byl, tím víc Aurora přehazovala podestýlku pod sebou. Pořád se jí ještě nedotkl, ve strachu, že by na něj zaútočila. Byla pořád ještě zvíře, které nemělo rádo ostatní. Harry chtěl, aby se ho dotkla jako první. Nebyla to její chyba, že se vyhýbala lidem, něco se jí muselo stát, když byla malá. Když mluvil, měl natažené ruce, aby k němu mohla přijít.
Aurora si k němu znovu přičuchla a potom o jeho ruku otřela svůj vlhký čumák. Pomalinku ji začal hladit po nose a potom ho dokonce i olízla, což ho donutilo zasmát se.
„Vidíš, zlatíčko, slíbil jsem ti, že ti neublížím.“
Víc se o něj opřela. Začal ji hladit po krku a pak sklouzl i na nohu.
Co Harryho překvapilo, že si Aurora stoupla. Harry sebou trhl, jako by čekal, že na něj zaútočí, ale místo toho do něj strčila. Asi se mu snažila říct, aby taky vstal. Harry se postavil a nepřestával ji drbat.
„Vidíš, holčičko, líbí se ti to?“ zeptal se Harry, když do něj Aurora strčila hlavou.
Lucius se vrátil a z jeho pozice viděl jenom Harryho: „Harry!“ téměř vykřikl, „co tam děl…“ zastavil se, když si všimnul, jak se k němu Aurora lísá.
„Ty jsi…“vydechl, celá jeho maska spadla a byla nahrazena šokem, „Harry, jak jsi to udělal?“ Nebylo tu moc věcí, které mohli Luciuse překvapit, a tohle byla jedna z nich.
Harry se usmál: „Nevím. Pokud mě nechá, můžu na ní jet?“ Aurora mu na tu otázku sama odpověděla, když mu položila hlavu na rameno a začala mu ožužlávat ucho. Mladíkovi ujelo překvapené zachichtání.
Lucius byl pořád ohromený tím, co viděl. Aurora se k někomu chovala kamarádsky. Ke kouzelníkovi… To se nikdy nestalo.
„Já tomu nevěřím…“
Harry se usmál a podrbal ji pod nosem.
„Myslím, že chce, abych na ní jel.“ řekl, „je tvoje. Pokud si myslíš, že je pro mě moc…“ Aurora odfrkla, když to řekl.
Lucius však to pouto viděl: „Ne, ne, jestli na ní můžeš jet. Jdi do toho. Mě ale nemá moc ráda, budeš jí umět osedlat?“
„Jo,“ řekl Harry a podíval se na svoje oblečení, „opravdu jsem neměl chodit v bílém.“ zamumlal a byl překvapený, že zůstal bez poskvrny.
Harry vzal od Luciuse vybavení, který na něj koukal s nečitelným pohledem. Mladík se začervenal než se znovu otočil ke koni, ale Aurora k němu přišla sama a postavila se tak, aby ji mohl jednoduše osedlat.
„Neuvěřitelné,“ vydechl Lucius, „jak to děláš?“
Harry jen pokrčil rameny: „Nevím.“
„Řekl jsi mi o tom vlkodlakovi, takže bych neměl být tak překvapený…“
„Asi jsi mi moc nevěřil,“ řekl s úsměvem Harry, „já vím, já bych tomu asi taky nevěřil…“
„Já ti věřím.“ trval na svém Lucius, „zvláště potom, co jsem tě viděl s Aurorou.“ zakroutil hlavou a pak odvedl svého koně ven.
Lucius ho nepřestal jedním okem sledovat, strachem, že Aurora Harrymu nějak ublíží a že bude muset zakročit. Ale, nic se nestalo, chovali se jako by se znali už dlouhá léta.
Harry ji vyvedl ze stájí a podíval se na Luciuse: „Vážně ti to nevadí, Luciusi?“
„Jen jsem trochu v šoku.“ řekl Lucius a zadíval se na Auroru a potom na Harryho. Vypadal skvěle, jak držel ty opratě. Jeho zelené oči zářily a vlasy mu mírně povlávaly ve větru.
Harry vypadal, jako by právě vylezl z přední stránky nějakého časopisu. Lucius potřásl hlavou.
Harry se usmíval a po chvilkovém pozorování Aurory chytnul pořádně uzdu, dal nohu do třmenu a vyšvihl se na ní s větší elegancí, než očekával. Harry ji pohladil po krku. Trochu se vrtěl v sedle, aby se pohodlně usadil a trochu si tak i připomněl ježdění. Bylo mu čtrnáct, když naposledy byli na panství. Pořád se musel hihňat, když si vzpomněl na Rona, jak se snaží jet na koni, který prostě nesnesl na zádech začátečníka.
„Můžem?“ přišlo od Luciuse.
„Jo,“ řekl Harry.
Lucius ho vedl, mezi dvěma obrovskými duby, které strážily vstup do lesa. Krásný zelený les je spolknul a schoval před slunečními paprsky. Harry a Lucius brzo jeli vedle sebe.
Bylo ticho. Lucius pozoroval Harryho na Auroře: „Pořád tomu nemůžu uvěřit, že na ní jedeš. Nebo jenom, že ses jí vůbec dotkl.“ řekl Lucius a porušil tak ticho.
Harry se usmál: „Zvědavost zabila kočku…“
„Nebelvír.“ poznamenal suše Lucius.
Harry se zašklebil: „Jo možná,“ řekl, „miluju ale zvířata. Vklouzl jsem do jejího boxu a zůstal u ní, mluvil s ní, dokud se mě jako první nedotkla.“
„Ona se tě dotkla jako první?“ zeptal se Lucius, „když jsem se k ní snažil přiblížit naposledy, dupla mi na nohu.“
Harry zadusil úsměv: „Nevím proč, ale dala mi šanci.“ řekl. Projeli kolem jedlí, které nádherně provoněly vzduch. Bylo slyšet ptáky a veverky, které běhaly po stromech.
„Tvoje povaha.“ řekl po chvíli Lucius, „máš nevysvětlitelnou povahu, která ti umožňuje skamarádit se s kýmkoliv za každé okolnosti.“
Harry cítil, jak se mu rozbušilo srdce a tváře mu zdobil červený nádech: „o tom nic nevím.“ řekl Harry. Podíval se kolem sebe, „je tu nádherně.“
„Jsem si jistý, že u vás je to stejně hezké.“
„No, je hezké, ale tady nemám mého otce a kmotra, aby mě ječeli do uší. Je s nimi sranda, ale někdy jsou až trapní. Taky tady nejsou mí dva hádaví kamarádi…“ dodal, „je tu klidně.“
„Ano, to je. Je to poprvé za pět let, co jsem tady.“ přiznal se Lucius.
„A co profesor Snape?“ zeptal se Harry.
Lucius se ušklíbl: „Není moc nadšený z čerstvého vzduchu.“
„To bych nikdy neuhádl.“ zasmál se Harry. Překlusali po mostku přes potok. Harry pozorně sledoval okolí a potom chvíli pozoroval Luciuse, který vypadal náramně spokojeně. Harry se rychle podíval jinam, aby ho Lucius nepřistihl, jak na něj kouká.
„Máš nějaké plány do budoucna?“ zeptal se Lucius.
Harry tohle vzal jako příležitost se znovu na něj podívat: „Nevím.“ řekl po pravdě.
„Tvůj otec zmiňoval cosi o profesionálním famrpálu.“
Harry si povzdechl: „Miluju famfrpál…“
„Cítím ale…“
Harry se usmál: „To je právě to, když budu hrát profesionálně, budu to jednou nesnášet?“
„To je dobrá otázka. Budeš pořád nucený ho hrát, každý den života. Pořád bys cestoval, nikdy by sis moc neodpočinul, žádný čas na vztah. Musel by ses potýkat se všemi těmi křičícími fanoušky, víc než sláva může…“
„Jo, to bych asi nenáviděl.“ vydechl Harry, právě jsi vyjmenoval téměř všechno, co nesnáším, kromě cestování. Rád bych cestoval, ale ne pořád.“ zasmál se, „chtěl bych možná dělat něco s dětmi. Možná učitel.“
Lucius byl zase překvapený: „s dětmi?“
Harry přikývl: „jo to by bylo pěkné, s mudlovskými nebo kouzelnickými. Pořád to jsou děti.“
„Zajímavé…“
Harry se pousmál: „Hádám, že ne moc lidí čeká od toho Harryho Pottera, že bude říkat tohle. Zvláště když Týdeník čarodějky mluví o těch různých mužích a ženách, se kterými si byl…poslední dva týdny?“ řekl Harry se zmínkou o článcích.
Lucius se taky zasmál a Harry se cítil v rozpacích. Co to bylo v Luciusově smíchu? Byl vzácný, ale bylo to něco zvláštního. Něco, co nedokázal popsat. Už to věděl, zamiloval se do něj a čím víc to bylo silnější, tím víc se cítil v pohodě. Luciusův smích nebyl nijak falešný.
Musel být jenom ve správné společnosti.
„Ano, věřím, ře to bylo kolem osmi či devíti za týden…“ informoval ho Lucius.
„Dobrý Merliny. Jsem to ale děvkař, že? zasmál se Harry a kroutil hlavou, „aspoň v novinách…“
„Ne nejsi.“ řekl Lucius. Podíval se na Harryho, „nikdy jsem neviděl teenagera, který by byl tak spokojený se životem. Zvláště pak někdo slavný jako ty, a s tvým vzhledem…“
Harry sklonil hlavu a zuřivě zrudnul, jeho vlasy mu spadly do obličeje, aby tak aspoň na chvilku zakryly jeho rozpaky. Nebyl rozpačitý z Luciuse, jen byl nervózně rozrušený, že se bál, aby nespadl z Aurory. Muž ho polichotil.
„Prosímtě, mohl by jsi se přestat pořád tak červenat?“ ozval se pobaveně Lucius. Harry se usmál zpoza svých vlasů a ostře se nadechl, když se Lucius natáhl a odhrnul mu vlasy za ucho a tím odhalil jeho stydlivý úsměv, zářící zelené oči a červené tváře. Harry se kousnul do rtu, když Lucius potřásl hlavou a zvedl chlapci hlavu: „Dost už toho…“
„Já…já to mu nemůžu pomoct.“ pokrčil bezmocně rameny, když ucítil Luciusův prst na tváři. Jeho srdce rychle tlouklo. Ještě jednou se usmál na Luciuse, když muž pustil svoji uzdu a vzal jeho.
„Očividně nemůžeš. Ale červenání může něco začít…“
Harry na něj zamrkal a snažil se přijít na to, co chtěl Lucius naznačit. O chvíli později se zasmál, ale nemohl najít správná slova.
Už se necítil nepohodlně, vlastně se cítil úplně úžasně, šťastně a spokojeně. Pocit, který neměl nikdy předtím.