Příšerný paprsek srpnového slunce pronikal mezi bílými závěsy a svítil přímo na obrovskou postel, kde se převalovala a vzdychala malá boule a odmítala otevřít své pálící oči. Harry byl úplně zakrytý stříbrno černou peřinou, ani jeho černé vlasy nebyly vidět, dokud nebyl donucen vynořit se z hlubin kvůli nedostatku vzduchu, jeho oči bolely tak, jako by krvácely, a jeho hlava třeštila z přemíry panáků a koktejlů, ve kterých se včera na plese snažil utopit.
Když přemýšlel nad plesem, tak přemýšlel i nad mužem, který mu dělal společnost. Převrátil se na záda a do tváře se mu vkradl pohled totální zmatenosti. Pamatoval si všechno – rozmluvu, gesta i doteky, kterými poctil muže, kterého měl nesnášet. Potom se před ním úplně sesypal. Vstal z postele a pokrývka mu sjela z těla, takže odhalovala jeho opálený hrudník. Černé vlasy mu rozcuchaně padaly přes ramena a oči mu nechtěly zaostřit.
Promnul si je a projel si prsty vlasy. Neochotně se vyhrabal z postele a opřel se o okno vedle postele, které bylo otočeno do mudlovské ulice. Potterové byli bohatou rodinou, ale žili normálním životem na předměstí Londýna. Vlastnili několik nemovitostí a panství, ale Lily si nepřála, aby její syn vyrůstal tímhle životním stylem. Chtěla, aby vyrůstal i v mudlovském světě, nejenom v kouzelnickém. Takže, panství šlo stranou, trávili tam pouze část prázdnin. Jejich dům seděl dál od silnice, ne jako ostatní domy v ulici. Kolem domu byl černý železný plot, který byl na několika místech zastíněn starými vrbami. Jejich dům byl moderní a měl i pár mudlovských vymožeností, byl také největší v ulici.
Jenom v trenýrkách přeběhl k šatně a ignoroval tlučení permoníků v jeho hlavě. Koupelna byla přímo naproti jeho pokoji. Opatrně vykoukl ze dveří, aby se ujistil, že na chodbě nikdo nestojí a utíkal přes chodbu. Koupelna byla vyzdobena do barvy mořské pěny. Harry položil čisté oblečení a podíval se na sebe do zrcadla. Merlina, on ale vypadal.
Zelené oči byly trochu zamhouřené, díky bolesti. Jeho vlasy byly snad úplně všude, jako by právě přišel z rockového koncertu. Nevypadal tak hezky, jako vypadal normálně.
Sundal si oblečení a zalezl do vany hned potom, co z ní začala stoupat pára. Horká voda okamžitě zbarvila jeho tělo do červena.
Nevěděl, jak dlouho relaxoval ve vaně, ale bylo to dost dlouho, aby si pořádně odpočinul. Přemýšlel nejenom o tom včerejšku. Bylo to poprvé, co se sesypal, když si přečetl noviny. Byl ponížen víc, než kdy předtím v jeho mladém životě. Někdy o něm noviny psaly hezky, jindy zase ne, ale nebylo to nic ve srovnání s tou ránou, kterou dostal od věštce, které vyšel to osudné ráno.
Nejvíc mu vadilo, jak se tu zprávu dozvěděl. Potom se cítil zneužitý a zrazený. Tento typ zrady se zařezával hodně hluboko, protože Harry si myslel, že pokročili do další fáze vztahu a že to něco už znamená, ale očividně se Roger rozhodl, že sláva je důležitější než přítelovy city.
Harry zůstal silný, když to četl, a dokonce to označil za nechutnou lež, ale když mu kmotr ukázal různé fotky Roger Daviese s různou mužskou společností… Bylo to neuvěřitelně ponižující.
Těžce si povzdechl, když se ozvalo hlasité zaťukání na dveře: „Harry? Jsi tam, zlato?“ ozval se hlas jeho matky, „jsi už tam hodinu.“
Harry zvedl hlavu: „už skoro jsem,“ zavolal a v jeho hlase se neozývalo znepokojení, které cítil.
„Dobře, zlato, nespěchej. Jen jsem měla starost.“
Harry si umyl vlasy než zastavil kohoutky a nechal tak už jen páru se vznášet koupelnou. Okna a všechna zrcadla byla už úplně úspěšně zamlžené, takže nebylo skoro nic vidět.
Když vyšel ze zamlžené koupelny, byl už oblečený a vypadal lépe, než když se probudil. Měl na sobě kožené kalhoty s červenými kamínky po stranách a kolem pasu. Stejné barvy bylo i triko. Vlasy měl volně spuštěné a v uchu měl připnutou náušnici s fénixem. Černé boty byly na vyšší podrážce, takže ho dělaly opticky vyšším, než ve skutečnosti byl.
Dole v hale se potkal s otcem, který se na něj usmál a zamával na něj: „wow, Harry, jak to děláš, že se v té koupelně neudusíš?“ zeptal se ho James, když uviděl bílou páru linoucí se z koupelny.
„Terapie.“ byla jeho jediná odpověď, potom ukázal na svoje vlasy: „mohl bys mi je prosím usušit?“
James poklepal na hlavu svého syna: „doufám, že se pořád netrápíš kvůli tomu, co napsaly ty noviny, že ne?“ zeptal se James, „myslel jsem si, že sis na to už zvyknul.“
„No, ty by sis na to taky zvykl, kdyby svět věděl o tvém životě dřív než ty.“
„Ale, Harry, to nemůže být tak hrozné.“ mávl James rukou, „jsi moc citlivý. Musíš nad tím jen mávnout rukou.“
Harry protočil panenky, ale jinak to nekomentoval. Nemělo cenu tátovi vysvětlovat, že jeho život by vystaven světu. Hodně krát se už snažil, ale jen se mu vysmál a zamrkal na něj. Jeho otec asi neměl schopnost vypořádat se s negativními tématy jinak, než že se jim vysmál. Bylo snadné se smát, když noviny nemluvily o vás.
Pak znovu, James nikdy nebyl vystaven mučení novinami jako Harry.
Mladík jen potřásl hlavou a odešel do jídelny a James ani nepomyslel na nějakou synovu bolest.
„Dobré ráno, Harry.“ řekla Lily, která seděla na židli s nohou stočenou pod sebou. Ještě pořád měla na sobě noční košili a její vlasy byly stejně rozcuchaně jako byly ráno Harryho. Usrkávala z hrnku cosi, co v sobě mělo víc cukru než kafe, „posaď se, zlatíčko, udělala jsem tvoje oblíbené muffiny.“
Harry se usmál a posadil se vedle matky, která ho víc chápala než jeho otec, který se zdál, že měl v hlavě jen legrácky a hry a nikdy nic, co by se týkalo závažnějších věcí.
„Díky, mami.“ oči mu padly na noviny, které byly vrchní stranou dolů vedle jeho matky.
„Neboj se, miláčku, už jsem je prohlédla. Jediná poznámka tam byla, jak ti to na plese moc slušelo,“ řekla Lily a dala mu pusu na tvář.
„Samozřejmě, že mu to slušelo. Vždyť je po mně.“ zavolal na ně James a posadil se naproti jeho ženě a synovi.
„Ale prosím tě. Nemám vlasy jako ty.“ poznamenal Harry a byl tomu vděčný.
„Míval jsi.“ řekl James a afektovaně mu rozuchal vlasy.
Lily jen zvedla oči v sloup a Harry se jen upřeně zadíval na otce.
Lily pročísla Harrymu vlasy: „Ano, ale teď je má pěkné rovné. Velmi atraktivní.“
Harry se začervenal a zakroutil hlavou: „Dost,“ zamumlal, „kde je Náměsíčník a Tichošlápek?“ doufal, že když se zeptá, odvede od sebe další poznámky.
„Je s Kingsleym, pořád pracují na tom úkolu, který dostali zadaný minulý týden,“ odpověděl mu James, „a Náměsíčník, no, pořád se snaží zvyknout si na novou práci. Nechtěl tomu věřit, když jsem mu řekl, že pracuji na ministrovi a jeho omezeních proti vlkodlakům.“
„Dostal jsem od Rema dopis, kde mi psal o knihkupectví v Příčné ulici. Asi se na něj později půjdu podívat,“ řekl Harry a nípal se v jahodovém muffinu, který vyrobila jeho matka.
„To by byl určitě rád,“ řekl James, „šel bych tam taky, ale bylo by ode mě očekáváno ,že jsi koupím knihu a že si ji přečtu.“ zakroutil hlavou a vypadal pohoršeně, „co je to za logiku?“ poškrábal se na hlavě.
„Možná si potřebuješ oprášit svoje čtecí schopnosti.“ zamračila se na něj Lily. Hodila po něm muffinem a trefila ho do ramene.
Zasmál se a našpulil se: „Auu.“ vykřikl a dotknul se místa, kam ho trefila, a snažil se na ní udělat smutné psí oči.
„Jako by se ti opravdu něco stalo, ty přerostlé dítě.“ trápila ho Lily.
Harry se zasmál a nalil si trochu džusu. Souhlasil s matkou ohledně otcových čtecích schopnostech. Kdyby je oprášil, možná by si uvědomil, proč Harry bere ty noviny tak osobně.
Když jeho myšlenky se začaly vracet zase k novinám, klesla mu nepatrně hlava. James si toho nevšiml, ale Lily mu poslala povzbuzující pohled. Pohladila ho po zádech a trvala no tom, aby se trochu najedl, než vyrazí do Příčné ulice.
„Setkáš se s Ronem a Hermionou, Harry?“ zeptala se ho Lily.
James vzhlédnul od snídaně: „Už jsi se s nimi neviděl hodně dlouho.“
„Myslím, že tam vyrazím sám.“ trval na svém Harry, „nepotřebuju, aby Ron vypálil jednu pěstí každému, kdo se na mě soucitně podívá, nebo Hermionu, aby křičela na Rona, že tropí scény.“ otřásl se, „radši tam půjdu sám.“
„Nevím proč, Harry. Být sám není moc příjemné.“ řekl James, „ačkoliv, já to asi nevím. Nikdy mě nikdo neodkopnul.“
Harry cítil, jak se mu srdce stáhlo a bolest mu vystřelila celým tělem. Jeho oči ho znovu začaly pálit, když mu otec poslal ignorantní úsměv. Lilyiny oči se však zúžily.
„Ty opravdu nevíš, kdy máš držet jazyk za zuby, že jo?“ utrhla se na něj Lily.
„Co?“ zeptal se James a podíval se na Lily, „co jsem řekl? Mě ale nikdo neodkopnul a stejně to Harry s tímhle klukem nemyslel vážně…“
„Jak to můžeš vědět?“ utrhla se na něj Lily místo Harryho, „jak můžeš vědět, jak vážný vztah mezi sebou měli, když ses ho nikdy nezeptal?“
„Ale, prosím tě, Lily, jemu jenom šestnáct.“
„Sedmnáct,“ opravil ho Harry nastejno s Lily.
James zvedl ruce k obraně: „To je jedno. Je to dítě a vážný vztah… prosím tě.“ řekl James s úlisným úsměvem.
„Mohli byste laskavě přestat o mně mluvit, jako bych tu ani nebyl?“ řekl chladně Harry.
Lily mu poslala omluvný pohled, zatímco James se tvářil nestydatě: „no, stejně jste to nemysleli vážně, že?“zeptal se přímo Harryho.
Harry jen zůstal koukat na otce, nechtěl mu odpovědět na hloupou otázku. Chtěl jen na všechno zapomenout.
„Nechci o tom mluvit.“ řekl krátce, „vlastně – nechci mluvit o ničem, co má souvislost s novinami, vztahy nebo čímkoliv spojeného s těmito tématy, děkuji vám velice pěkně.“ utrhl se na ně, „chci už na to zapomenout a ne o tom mluvit. Nechci slyšet ani jeho jméno.“ stoupnul si, odsunul židli a vyhnul se matce, které ho chtěla utěšit. Jeho otec byl překvapený Harryho výbuchem. Pro něj to nebylo normální.
„Co jsem řekl?“ zeptal se zmatený James. Podíval se bezmocně na zamračenou Lily.
Harry užuž chtěl vyjít schody, když tu se ozval vchodový zvonek.
„Zajímalo by mě, jestli to budou zase ty roztomilé malé mudlovské dívky s burákovými sušenkami?“ řekl James a vyskočil, „minule jsem koupil celý…“
Lily si povzdechla a otočila se k synovi, jakmile James zmizel: „Harry, zlatíčko. Je mi to líto, tvůj otec je ignorant jako obvykle.“
Harry jen pokrčil ramena: „Dostanu se z toho. Jen … potřebuju čas.“
„Já vím, zlato.“ roztáhla ruce, „pojď mě obejmout.“
Slabě se zasmál a objal svoji matku: „Děkuji, mami.“
O chvíli později se vrátil James a vypadal rozladěně a rozpačitě. Harry se ho chtěl zeptat, jestli ty roztomilé malé mudlovské dívky neměly dostatek sušenek, ale nestihl to.
„Harry?“ zamumlal James a podíval se na něj, „Lucius Malfoy je tady a chce tě vidět…“záměrně tady přestal a čekal od Harryho nějaké vysvětlení.
Harry zamrkal překvapením a přerušil objetí s matkou. Slyšel dobře? Lucius Malfoy? Co tu, u Merlina, chtěl? Náhle ho zaplavily vzpomínky ze včerejška a teď už se nezastavil, aby se neotřásl. Krev se mu vehnala do tváře, když si vzpomenul, že se před ním sesypal a zmáčel slzami hábit zmijozelského profesora, potom se krev přesunula – někam do nižších částí. když si vzpomněl, že – Harry Potter – Zachránce kouzelnického světa a Nehelvítský zlatý chlapec, jede po Malfoyovi. Po tom Malfoyovi!!!
S každou další myšlenkou zjišťoval, že je těžší dýchat a z obličeje se mu vytrácela barva. Merline, co tu chtěl? Proč tu je? Chtěl snad Lucius vynadat Lily a Jakešovi, že jejich syn se opíjel – a flirtoval – s ním? Chtěl se mu za včerejšek vysmát? Mohl se mu dneska podívat do očí?
„Harry?“ řekl netrpělivě James a Harry rychle zamrkal. Asi bude litovat každou včerejší sekundu, už to ví.
„Oh,“ zamumlal vzdáleně, „kde je?“
„Dovedl jsem ho do obýváku…“ James vypadal nepohodlně a znechuceně jen nad tou myšlenkou, „co tu vlastně chce?“
„Práce z obrany navíc…“ odpověděl rychle Harry, „půjdu se zeptat, co tu chce.“
„Nemohl prostě jen poslat sovu?“
Harry se neobtěžoval odpovědět, už si to mířil z jídelny, kolem místnůstky s krbem. Než vstoupil do obýváku, zastavil se na chvilku, aby se vzpamatoval. Bylo to v pohodě. Brzo bude po všem. Přežije to, i kdyby měl otec dostat infarkt.
V obýváku nestál nikdo jiný než Lucius Malfoy. Měl na sobě tmavě modrý hábit, světlé vlasy měl rozpuštěné, ve tváři mu však nehrál žádný výraz.
„Luc…Profesore?“ řekl Harry a vnitřně sebou trhnul nad tou chybou.
„Dobré ráno, pane Pottere.“ pozdravil ho formálně Lucius a otočil se k němu, „takže tady bydlíte?“
Harry přikývl, „ano, máme ještě panství, ale nepoužíváme ho,“ odpověděl, když si byl jistý, že se mu hlas nebude třást.
„A ano, zajímalo mě, jestli panství Potterů ještě existuje. Je stejně staré jako moje panství, pokud mi paměť ještě slouží.“
„Mamka má ráda zdejší prostředí.“ řekl Harry a kousal se do jazyka, aby přestal se zdvořilostmi. Slyšel za sebou odfrknutí a bylo mu jasné, že otec poslouchá za dveřmi.
Lucius si ho prohlédl: „Pořád máš červené oči a černé kruhy, vypadáš hrozně.“
Harry se začervenal a podíval se na podlahu: „ano, ta práce, co jste mi zadal přes prázdniny není zrovna lehká, jak jsem předpokládal.“ zalhal. Modlil se, doufal, že muž na jeho lež skočí a neztrapní ho.
Opravdu. Chytil se.
„Kdyby to mělo být lehké, tak byste z toho nic nevytěžil.“ přešel k Harrymu a obešel ho kolem dokola, jako by se snažil přijít na to, co ještě s ním není v pořádku.
„Se mnou není nic lehké, profesore,“ mladík chtěl vědět, proč tu byl, ale chtěl se hlídat, aby neřekl něco špatně.
Lucius se zastavil zase před Harrym: „No, vše vypadá v pořádku?“ zeptal se ho a zadíval se do Harryho zelených očí.
„Ano, pane.“ řekl Harry a nepřerušil oční kontakt, „právě jsem se chystal do Příčné ulice… je nějaká kniha, kterou byste mi mohl doporučit na pomoc při řešení té úlohy, co jste mi zadal?“
Lucius jen povytáhl obočí: „žádná mě teď nenapadá. Pokud mě napadne, pošlu sovu.“ přendal si do druhé ruky svoji hůl a s úctou přikývl Harrymu, „radši už půjdu, věřím, že tu nejsem vítaný.“ otočil se ke dveřím.
„Jste tu vždy vítán.“ řekl Harry dřív, než se stačil zadržet.
Lucius se ohlédl přes rameno a uviděl, jak se mladík červená, ale v jeho očích je upřímnost. Jeho oči bylo tak snadné číst; ukazovaly emoce, jaké Lucius v životě neviděl.
„Jste tu vždycky vítaný, profesore.“
„Děkuji, pane Pottere.“
Harry se kousnul do rtu, když Lucius odcházel. Umíral touhou vykřiknout, proč jsem vlastně přišel, omluvit se mu za včerejší noc, poprosit o zapomínací kouzlo, ale neřekl nic. Pomalu přešel k oknu a podíval se na aristokratického kouzelníka, jak stojí před dveřmi. Potom se otočil a podíval se přímo na Harryho, s podivným výrazem ve tváři. S výrazem, který se Harry snažil rozluštit, ale než ho mohl rozluštit, co znamenal, muž zmizel.
„Jste tu vždy vítaný, profesore? Malfoy, vítaný tady? zeptal se James nevěřícně.
Harry sebou trhnul a snažil se vypadat neutrálně a otočil se: „Ano, tati, je tu vítaný. Musím s ním vydržet ještě dva roky. Rád bych s ním byl v míru dokud to půjde.“
James za zapitvořil: „Malfoy tady…“ řekl nepohodlně, „to se nestává každý den.“
Ne, to opravdu ne si myslel Harry. Byl zvědavý proč; Lucius si našel čas ve svém nabitém programu, aby se na něj přišel podívat. Lily přišla do obýváku už oblečení v mudlovském oblečení a zamračila se na Jamese, jak mluvil o bradavičkách profesorech.
„Je to Harryho profesor, bývalý Zmijozel nebo ne.“ řekla Lily, „mimo to si myslím, že je to dobrý učitel.“
Harry tiše souhlasil, byl rozhodně pohledný, i kdyby mu učení nešlo.
„Ale, je to Malfoy,“ zavrčel James, „bývalý smrtijed.“
„Ano, Jamesi, důležité slovíčko – bývalý – to znamená, že tuhle část života opustil. Dokonce opustil svoji ženu, která nesouhlasila se změnou stran. Ukázalo se, že nechtěl takový život pro sebe a syna.“
„To a prostě si nechtěl zničit jméno.“ vykřikl temně James.
„Možná, ale udělal správnou věc.“ poukázala Lily.
James zavrčel: „Přestaň dávat smysl.“
Harry tam potichu stál vedle okna a ignoroval tátovo nadávání, co se týče zmijozel, Snapea a Malfoye. Jeho mysl už tak dost toulala v myšlenkách kolem Luciuse a jeho podivným výrazem ve tváři.
Merline, byl úžasný. Nikdo jiný už tak pěkný nebyl, ani Draco.
Malfoy zdědil podobu po Luciusovi. Ale neměl takový nenucený půvab jako Lucius. Měl léta tréninku: jeho úšklebek, jeho oči, jeho úsměv, kdykoliv vám mohl jeden věnovat. Výška – síla v ramenou, která byla vždy napřímena.
Harry potřásl hlavou. Musel přestal nad ním myslet (spíš slintat pozn. překladat.) Jeho myšlenky ho mohly dostat do průšvihu.
„Mami, tati,“ řekl a přerušil jejich hádku, „myslím, že půjdu do té Příčné ulice.“
„Dobře, zlato. Máš klíče?“ zeptala se ho matka.
„Jo, mám ho.“
„Harry?“ řekl James, „nepřiváděj sem další Malfoye, prosíííím.“
Harry si odfrkl, „jestli tě to tak znepokojuje, možná že pozvu k nám mé profesory lektvarů a obrany. Představ si to, že …“
Lily se hlasitě zasmála, když se James zděsil: „To by si udělal svému hodnému tatínkovi, že ne?“ zeptal se. Založil ruce na prsou: „Protože to by bylo…hrozný.“
Harry se zasmál: „Stálo by to za to…“ přiznal a trochu pookřál.
„Dostaneš mě předčasně do hrobu, uvidíš.“ řekl James, „neděs tak svýho tátu. Už nejsem tak mladý, jako jsem býval.“
Harry se zahihňal: „Můžeš provokovat, ale sám nic nesneseš?“ trápil ho Harry, když si stoupnul před mamku, „mohla bys prosím očarovat mé šaty? Vypadám už tak dost špatně.“ zamumlal si pro sebe, když si vzpomněl na Luciusovu poznámku.
Lily se na něj sladce usmála a zamávala hůlkou: „Tak hotovo, zlato. Kdy přijdeš domů?“
„Nemám ponětí. Přichystej stůl pro další dva.“ zatvářil se nevinně, když James zasténal.
Lily se zasmála: „Určitě, Harry. Dokonce připravím židli vedle Jamese, takže si on a profesor Snape můžou popovídat.“
„Lili Marie Evansová Potterová.“ vydechl šokovaně James, „to je ten největší podraz, co jsem kdy zažil…“ zatvářil se velice znechuceně, „Harry, prosím, nedělej to svému tátovi….“
Harry je pokrčil rameny: „Kdo ví…“ ďábelsky se usmál, než zmizel ke krbu.
Vzdáleně slyšel tátu říkat mamce: „Jestli přivede domů nějaké Zmijozelské, je to tvoje chyba.“