Harry se vracel zpátky k hradu a oči soustředil na zem, nechtěl s nikým mluvit. Musel se odtud dostat. Mířil zpátky do hradu, kde znal cestu do nebelvírské společenské místnosti se zavřenýma očima. Dostal se až k portrétu Buclaté dámy v rekordním čase a zašeptal: „Nashledanou, Lvi.“
Byl vděčný, že se dostal zpátky jako první. Podíval se kolem sebe a byl naplněn vzpomínkami za posledních šest let, tohle byl jeho domov a on nevěděl, jestli se sem vůbec ještě někdy vrátí. Vyběhnul schody vedoucí do pokoje kluků šestého ročníku, aby si zabalil věci, a byl překvapen, když zjistil, že závěsy u jeho postele byly zataženy. Opatrně je otevřel a objevil balíček, ležící na peřině. Na vrchu balíčku byl připevněný vzkaz s Bradavičkou pečetí.
Rozlomil pečeť, byl to vzkaz od ředitelky, vysvětlující, že mu to v závěti odkázal Brumbál a že Brumbál si přál, aby si Harry ponechal obsah balíčku. Měl ho však otevřít až v den jeho narozenin. Harry balíček vzal a uložil ho do svého kufru. Zvedl víko a našel v něm svoje věci uložené do úhledných balíčků, domyslel si, že Dobby byl velmi pilný. Dal balíček na svoje místo do kufru a zavřel ho. Sedl si na postel, rozhlédl se po pokoji a cítil, jak se mu v očích hromadí slzy. Snažil se je potlačit. Tohle nebyl čas ani místo, aby proléval slzy.
Pokoj byl zahřátý venkovními vedry. Potřeboval vzduch a hodně. Otevřel kufr, popadl Kulový blesk a seběhl schody a proběhl společenskou místností. Další Nebelvíři se zde houfovali. Probojovával se pomalu davem, příliš mnoho lidí, příliš mnoho schodů. Musel se dostat ven. Potřeboval se dostat na místo činu. Pospíchal na Astronomickou věž.
Vzduch, konečně mohl dýchat, když mu tváře ochlazoval letní vánek. Rozhlédl se a vzpomínka na tu neblahou noc se mu vpálila do mozku. Vyšplhal na hrazení v místech, kde přes něj přepadl Brumbál a stál na nízké zídce a sledoval dole se formující skupinky kondolujících lidí. Naskočil na koště a skočil do volného pádu.
Nebyl si jistý, kam poletí. V posledním okamžiku před pádem se obrátil a letěl zpátky nahoru, chtěl letět, co nejvýš, chtěl se dotknout mraků. Bojoval s odporem vzduchu, zastavil se teprve tehdy, až ho začaly bolet uši a nemohl pořádně dýchat. Nahoře bylo zima, ale chlad nebyl nic proti tomu, co cítil v duši. Seděl na koštěti a zůstal se vznášet ve vzduchu. Bradavice se zdáli tak malé s mravenci, hemžícími se kolem nich. Cítil, jak se to v něm kupí, bolest, smutek, ztráta, to všechno z něj vyšlo ve výkřiku z bolesti nebo muk, co Harry kdy pocítil. Křičel, dokud mu hlas nevypověděl službu. Nakonec mu z hrdla vycházel jen němý výkřik.
Když přestal, chtěl jedině závodit s větrem. Přitiskl se víc ke koštěti, aby snížil odpor. Bylo to skvělé, cítil tu rychlost, cítil, jak mu vlasy vlály a chlad, který mu mrazil tváře. Začal pomalu klesat, dokud nedorazil k Bradavicím. Zpomalil a obletěl pomalu majestátný hrad, kolem všech věží, nad zakázaným lesem, přes jezero, nad skleníky a nakonec se dostal až na famfrpálové hřiště. Merlina, tohle místo miloval.
Jeho hráčské dny byly asi u konce, ale o tom teď nechtěl přemýšlet, chtěl si jen vychutnat sílu okamžiku. Vzpomněl si na svůj první zápas, Oliverovu paniku, trefení Malfoye, Ginninu hru. Vyděl studenty, jak se od hradu přesouvali ke kočárům. Věděl, že se za chvíli bude muset vrátit, ale chtěl ještě navštívit jedno místo.
Přelétl přes jezero k Bílé hrobce. Pouze jeden člověk tam zůstal. Sletěl níž a vznášel se nad korunami stromů a sledoval čarodějku, oblečenou celou v bílém, jak položila ruce na hrobku a políbila chladný kámen. Potom z hábitu vytáhla bílou růži a položila ji na hrobku. Podívala se Harryho směrem, Harry se ještě přiblížil. Právě byl nad ředitelovým místem posledního odpočinku. Všiml si, že čarodějka měla ty nejdelší bílé vlasy, jaké kdy viděl, a byla stará, velmi stará. Usmála se na něj a on ji úsměv oplatil. Její oči na něj posílali zářivé jiskřičky, ale byly černé jako noc: „Privát, Harry Pottere.“
„Ahoj, znám Vás?“ zeptal se Harry. Nemyslel si, že ji zná. Kdyby si nepamatoval její obličej, tak by si pamatoval aspoň její vlasy.
„Ne, mladíku, ale Ya vi-zshu te-bya vo sne. Řeknu ti, že Albus tě miloval a pořád tě velmi miluje. Řekl, že jsi jako jeho vnuk, kterého nikdy neměl.“ pak se na něj usmála: „Nebo bych měla říct pra, pra, pra, pravnuka.“
Harryho oči se zaplnily slzami; sundal si brýle a otřel si oči: „Měl jsem ho taky moc rád. Je mi to líto, ale už budu muset jít nebo zmeškám vlak. Přál bych si, abych měl víc času si s Vámi popovídat.
„Nebo si popovídáme někdy jindy, ale pro teď si užívej života. Náš přítel tady odpočívá. Dobry den, Harry Pottere.“
„Nashledanou. Promiňte, ale nevím, jak se jmenujete?“ řekl Harry a natočil svoje koště.
„Kitty, říkal mi Kitty,“ odpověděla mu stará čarodějka a potom zmizela.
Její rychlé přemístění ho polekalo. Pootočil se na koštěti a odletěl zpátky k hradu a přemýšlel o zvláštní bílé čarodějnici, které Brumbál říkal Kitty. Další tajemství bylo pohřbeno v bílé hrobce.
Přistál na schodech mezi mnoha studenty, kteří zmrzli v pohybu a zůstali na něj zírat. Byl na to už zvyklý a bez zastávky si prorážel cestu zpátky do hradu. Viděl Hermionu a Rona ve Vstipní hale s Hedvičinou klecí. Přišel k nim a každého pevně objal, Hermiona ho objala zpátky, ale Ron tam stál jako prkno, protože byl tímto gestem překvapený. Otočili se, aby se vydali na cestu ven, ale Harry se podíval zpátky a zašeptal: „Nashledanou, Bradavice.“ Dohonil ostatní a šli pomalu ke kočárům.
Měli kočár sami pro sebe, dokud k nim nepřišla Ginny a zeptala se, jestli si k nim může přisednout; Harry se posunul a udělal pro ni místo. Natáhl ruku a pomohl ji nahoru a promluvil k Ronovi a Hermioně. Řekl jim, že on a Ginny spolu chodit nebudou, dokud nebude po všem. Vysvětlil jim, že ji miluje a nemohl by o ni přijít. Voldemort a jeho Smrtijedi se snažili zabít každého, kdo mu byl blízký. Ron vykřiknul: „To nás taky opustíš?“
Harry se zasmál: „Ne, Rone, ty a Hermiona jste moji nejlepší kamarádi a Brumbál řekl, že budu potřebovat moje přátele. Musím sdílet svoje pocity, myšlenky a znalosti nebo mě to pohltí. Žádné další tajemství.“
Podíval se na Ginny: „Víš, že jsem říkal, že bychom to měli teď ukončit, ale miluju tě. Zůstaneš se mnou, dokud nebude po svatbě?“
Ginny dala Harrymu malou pusu a řekla: „Dobře, dokud vím, že potom, co zachráníš kouzelnický svět, se pro mě vrátíš.“
Harry se usmál a políbil ji pořádně: „dobře, nejprve zabiju Voldemorta, a potom se vrátím k Ginny.“ Všichni se zasmáli.
„Tak, jaký máš plán, Harry?“ zeptal se Ron, když vystoupili na nádraží.
„Nejdřív se musím vrátit k Dursleyovým na týden a potom bych se rád vrátil do Doupěte a zůstal tam do svatby. Potom bych se chtěl podívat do Godrikova Dolu.“
Hermiona namítla: „No, k Dursleyovým jdeme s tebou.“
„Ne, po ten týden je zvládnu, vlastně, potřebuju si nějaké věci promyslet a můj malý pokoj je pro to naprosto ideální. Chtěl bych ale, abyste se mnou šli do Godrikova Dolu. Mám pocit, že budu potřebovat vaši morální podporu.“ Ron s Hermionou souhlasně přikývli.
Harry potom objal Ginny kolem ramen a řekl Ronovi, aby se nedíval. Harry s Ginny to využili ke skvělým líbacím deseti minutám. Ron se pořád ptal, jestli už může otevřít oči a oba mu odpověděli: „NE.“
Ron nakonec zakřičel: „Dost. Potřebujeme si promluvit.“
„Zkrať to.“ potrápil ho Harry.
Ron se zakoktal: „Nechci, aby to ovlivnilo naše přátelství, ale Hermiona a já spolu asi chodíme.“
„Asi spolu chodíme? Opravdu, Donalde, myslela jsem…“
„Chodíme spolu,“ dosvědčil Ron.
Harry se na ně podíval a řekl: „No, konečně. Čekal jsem, kdy si to uvědomíte. Myslíte, že byste se mohli teď míň hádat?“
„Ano.“
„Ne.“
Harry si povzdechl.
Hermiona se naklonila k Ronovi a políbila ho. Harry a Ginny se na sebe podívali a vrátili se k předchozí činnosti.
Dorazili k Expresu až příliš rychle. Harry a Ron byli šťastní, že jejich dlouhé hábity zakryly jejich nepohodlný stav. Nastoupili do vlaku, Harry si nesl svůj Kulový blesk a Hedvičinu prázdnou klec. Hedvika bude vědět, kde ho najít. Našli si prázdné kupé a uložili si tam své věci. Jejich kufry byly naloženy zvlášť.
Čtyři nehelvítští dosedli a vlak se rozjel směrem ku Londýnu. Chvíli si povídali o budoucích dnech; nikdo se nechtěl bavit o tom, co se stalo minulý týden. Potom přijel vozík s jídlem a Harry nakoupil všem. Ron a Hermiona zmizeli, protože se museli věnovat svým prefektským povinnostem.
Harry v kupé zatáhl záclony, které visely na dveřích a zamknul dveře. Podíval se na jeho nádhernou Ginny a řekl: „Tak a teď jsi moje.“ Předstírala zděšení.
Harry se posadil k oknu a posadil si na klín: „Nestihl jsem to předtím říct, ale chci to teď říct pořádně: miluji tě,“ řekl a něžně ji políbil. Na odpověď oddělila rty od sebe. Harry se toho pocitu nemohl nabažit. Bylo to teplé a hravé.
Pomalu posunul ruku a pohladil ji po tváři. Jemně zavzdychala, aby ho povzbudila. Přesunul prsty přes její hábit jemně a jako by náhodou přes prsa. Zavrtěla se víc a znovu zavzdychala, čímž mu způsobila ještě větší vzrušení. Znovu ji pohladil. Ginny Harryho políbila na rty; zvedla ruku a Harry předpokládal, že bude vést jeho ruku, ale překvapila ho. Rozepnula a sundala si hábit; pod ním měla jen letní tričko a Harry poznal, že neměla podprsenku. Položil ji ruku na břicho a nadzvedl jí tričko a jemně ji hladil na břiše. Uvědomil si, že se jeho ruka třese. Merlina, její kůže byla tak jemná. Pomalinku postupoval vzhůru a vzal její prsa do rukou. Kousla ho do rtu. Nikdy necítil něco tak jemného. Myšlenky typu: Ron mě zabije, WOW, se mu toulaly hlavou. Oba už v tuhle dobu těžce oddychovali.
Ginny začala pomalu Harrymu sundávat hábit. Nechala ho sklouznout z jeho ramen a vsunula mu ruce pod triko a začala mu jemně masírovat ramena. Harry jen zavzdychlal: „Oh, Ginny…“
Potom se trochu stáhla a začala okusovat jeho krk.
Ginny ho po chvíli vysvobodila a podívala se mu přímo do zelených očí: „Prosím, Harry."
Harry se od ní odtáhl a zavrtěl hlavou. Podíval se jí také do očí: „Ginny, miluji tě, ale musíme přestat.“
„Vím, že musíme, ale nechci.“
Zasmál se: „ Ani já ne, slečno Weasleyová, ale Ron s Hermionou se brzo vrátí a nechci, aby mě tvůj bratr zmlátil.“
„Dobře, H.P., tak se oblečeme, ne?“ vstala a zpravila si svoje triko a hábit. Harry si jen narovnal hábit, když se ozvalo zaťukání na dveře do kupé.
Harry zvedl hůlku a odemknul dveře. Ron a Hermiona se vrátili; bylo jasné, že nebyli na klasické prefektské procházce, ale byli někde schovaní a provozovali velké okusování. Harry a Ginny vypadali úplně normálně ve srovnání s Ronem a Hermionou. Hermioniny vlasy byly rozcuchanější víc než obvykle, Ronovi vlasy byly rozcuchanější než Harryho. Všichni čtyři se po sobě nervózně podívali. Tohle s jistotou byla ta nejlepší jízda zpátky do Londýna.
Po chvíli Harry konečně cítil, že je to ok převléct si uniformu, za chvíli dorazili na nádraží King´s Cross na nástupiště 9 ¾ . Čtyři studenti vystoupili z vlaku společně a prošli zábranou na mudlovské nádraží. Už tam čekali pan a paní Weasleyová, aby vyzvedli Rona s Ginny, pan a paní Grangerovi tam zase čekali na svoji dceru a Harry i spatřil tři Dursleyovi, jak se drží zpátky od toho divného davu.
Všichni se objali a řekli si navzájem ahoj. Harry dal Ginny pusu na čelo a specialní objetí. Zašeptal: „Uvidíme se za týden, Ginny.“
Potom pomalu přešel k Dursleyovým: „Už můžeme jet domů.“
Ti se jen na něj šokovaně podívali. Paní Dursleyovi řekla: „Harry, nikdy si náš dům nenazýval domovem.“
Harry jí odpověděl: „Bude to můj domov po příští týden a potom… už nikdy.“
tbc
Privet: Ahoj (Rusky)
Ya vi-zshu te-bya vo sne: Viděla jsem tě ve snu. (Rusky)
Dobry den': … (Rusky)